Jak odnaučit dítě dudlat paleček?

Začetla jsem se teď do knihy Deník špatné matky a dostala se na téma dudlík. Tak prý dávání dudlíku dle odborníků není nic jiného než jen bránění dítěti v přirozeném projevu - myslí tím pláč a vůbec nechápou matky, které jiným způsobem své dítě nedokáží utěšit. Jenže představa, že vám dítě vskutku celý den pláče, i přestože jste udělali úplně všechno, abyste naplnili jeho potřeby, je šílená a zjištění, že takový dudlík dítě zklidní, neváhám a dám mu ho taky. Navíc dneska je na výběr takové množství anatomických dudlíků, díky kterým by nemělo docházet k deformaci patra, že se žádná matka nemusí bát negativních důsledků, pomineme-li návyk, který by mohl vskutku v pozdějším věku potrápit. No, ono vidět čtyřleté dítko běhající s dudlem v puse připevněném na řetízku z "céček", je fakt hrozné.

Jak hrdou matkou jsem byla, když jsem mohla říct, že naše Sára od mala dudlík nemá, nikdy ho nechtěla! Našla si náhradu - paleček. Pořád jsem si říkala: "Lepší paleček než dudel." To bych se ale musela vyhnout návštěvě zubní lékařky, kde mi spadla brada!
Šla jsem na kontrolu a sestřička navrhla prohlídku i malé - to ji bylo 15měsíců - že bychom mohly chodit společně na preventivní návštěvy... Proč ne, špatný nápad to nebyl... Měla jsem vítr z toho, že mi budou vrtat a trhat moudráka, ale kvůli Sáře a její první zkušenosti se zubařkou, jsem se rozhodla být nanejvýš statečná, aby pak z prohlídek neměla hrůzu. A vrtaní bylo, trhání také, naštěstí až o pár dní později, když jsem tam mohla jít sama. Sáru prohlédla, zkonstatovala, že zoubky má zdravé a pak začala s otázkami:

"Vy ještě kojíte?"
"Ne, ne, ani jsem nekojila, nebylo to možné," odpověděla jsem. Tak to vzala odjinud a říká:
"Malá má často dudlík, že?"
"Dudlík nemá odmalička," odvětila jsem hrdě.
"Hmmm, tak to bude paleček, co má vtisknutý do patra a díky němuž má i mírný předkus," vysmrkla, aniž by přemýšlela, jestli jsem schopná takovou informaci vstřebat s klidem.
Ptala jsem se, co s tím tedy můžeme dělat. A pak řekla tu větu, která mi dodnes zní v uších: "Zkuste ji naučit na zdravotní dudlík, určitě to bude lepší než paleček!"

Bylo mi z toho fakt smutno. Kdo by to byl řekl, že dudlík je tedy vlastně v pohodě a palec je katastrofa. Dle rady jsem zakoupila dudlík, se kterým si Sára akorát hrála a co víc, začala se chovat jako by ji bylo o půl roku méně - lézt po kolenou apod. a děsně ji to bavilo. No ale mě moc ne. Rozhodně jsem se zakoupením dudlíku nečekala regresivní chování. Dudlík se schoval a začal boj s palečkem.

První pokus proběhl s lakem proti kousání nehtů. Někdy si sama nalakuji nehty a Sára vždycky chce taky, tak to byla dobrá příležitost, jak ji zapojit S nalakovanými nehty chodila jako princezna, ovšem jen do doby, než měla potřebu dudlat, zejména ve chvílích, kdy na ni padala únava a okusila extrémě hořkou chuť laku. Přišla za mnou s dlaněmi plnými slin a povídala: "Mámo, co to je za hnus?!" Odpověděla jsem ji něco jako: "To se asi paleček zlobí, že si ho dáváš do pusy a tak chutná takhle ošklivě..." To ji ale nezastavilo, dudlala dál, hořkost nehořkost.

Druhým pokusem bylo zalepení prstu náplastí. To je jí sice zdálo celkem zajímavé a chvíli náplast nechtěla ani sundat, ale jak došlo na únavu či spánek, nekompromisně rvala náplast z palce až ho měla volný. Zkusila jsem ji tedy krom palečku obvázat i zápěstí obvazem ve snaze zvýšit atraktivitu celého procesu, což přineslo z počátku své ovoce, ale trvání to nemělo o nic delší než pokusy předchozí.

Obrátila jsem se tedy s dotazem: Jak odnaučit dítě dudlat paleček na diskusní fórum a s napětím očekávala reakce zkušenejších maminek. Rady přišly a z těch, jež jsme ještě neměly za sebou, jsem s nadšením uvítala nápad s rukavičkami.
Nasadit dítěti bavlněné rukavičky, které nesmí po celých deset dní sundat z ruky. Přišla jsem tedy s doporučenou povídačkou o kouzelných rukavičkách, které léčí a já nevím, co ještě dokážou a že je ale nutné je nechat na rukou, aby kouzlo bylo účinné. Nepopírám, že Sáře zářily oči a zdálo se, že mi skočila na špek, ale jakmile přišla její chvíle řekla, že už rukavičky nechce, že se přece nosí jen ven a není ji zima! S jakou lítostí jsem pak četla úspěch maminky, která po deseti dnech hlásila, že paleček její dítko nedudlá a ani si na něj nevzpomene. Nutno podotknout, že nešlo o dvouleté dítě, ale mladší. Samozřejmě, že jsem ji to přála z celého srdce, ale bylo mi líto, že ať dělám, co dělám, v odnaučování nevhodného návyku, selhávám.

Celý boj jsem pomalu vzdávala a utěšovala se tím, že jsem to aspoň zkusila. Přišlo mi, že tím trápím nejen Sáru, ale i sebe a že to ani jedna nemáme zapotřebí. To bych ale nebyla já, abych přeci jen ještě něco nezkusila. Co ji takhle oblepit náplastí paleček i zápěstí? To jen tak nesundá a kdyby se o to pokoušela, bude ji to bolet a vzdá to. A zabralo to! Náplast nebyla ani jednou dole a když bylo nutné ji vyměnit, tak jsme ji nechaly odmočit, aby to šlo bez problémů. Čtvrtý den jsme s náplastí, na paleček Sára myslí stále, ale už usíná klidně, což se o prvních dvou dnech říci nedá a hodlám vytrvat. Snad se konečně zadaří a cucání palce bude minulostí.

Autor: Štolfová Monika