Jak se studuje při zaměstnání?

Pamatuji si, jak mi maminka kladla na srdce, že musím udělat všechno proto, abych měla alespoň maturitu. Jako každý rodič měla představu o vysoké, ale tu jsem striktně odmítala. Studentský život pro mne nebyl lákadlem, toužila jsem po práci, do které se budu těšit, po nezávislosti a osamostatnění. Který adolescent nepřemýšlí stejně? Obrat nastal rok před maturitou, kdy jsem se vrátila z Anglie, kde jsem sbírala zkušenosti jako au-pair a zdokonalovala se v jazyce, abych zvládla maturitu. Odloučení od rodiny mi pomohlo dívat se na život malinko jinak. Poprvé v životě jsem stála na vlastních nohou. Věděla jsem, že se to nezmění ani s návratem do Čech. Věděla jsem, kdo jsem a co chci. Vzdělání pro mne najednou mělo naprosto jiný význam. Pochopit, že něco děláte pro sebe a ne pro rodiče, byť jsou oni těmi, kteří na vás tlačí, je těžké. O to více je osvobozující přijít na to, že to myslí dobře a přijmout jejich pomocnou ruku na cestě za titulem.

Doufala jsem, že mé rozhodnutí bude přijato s velkou radostí. Přišla jsem s tím přišla, naservírovala to mamince… ejhle… studená sprcha. Maminka tou dobou, kdy maturita klepala na dveře a s ní také termín poslání přihlášek na školu, studovala třetím rokem dálkově obchodní akademii. Maturita ji čekala rok po mně. Nic není zadarmo a ani její studium se neobešlo bez nutných výdajů. Rozpočet byl napnut k prasknutí, počítala se každá koruna, rozhodovalo se o tom, co se kdy koupí, co ještě počká, co je neodkladné. Každá samoživitelka s více dětmi ví, o čem mluvím. Proto se má zpráva setkala s radostí i smutkem. "To je báječná zpráva!" řekla mi maminka s pokřiveným úsměvem na rtech. Její rozporuplný výraz mě vykolejil. "Děje se něco?" ptala jsem se. Dělo… Byla jsem uvedena do obrazu ohledně financí a postavena před hotovou věc. Chceš-li studovat, musíš se postavit na vlastní nohy a zkusit to dálkově. Vzdala jsem to. Neměla jsem za sebou maturitu, na tož nějakou práci a představu, jak by to asi vypadalo. Jasně, doma studující maminu, která ve volnu leží nad marketingem, matematikou, jednoduchým či podvojným účetnictvím nebo učebnicí angličtiny pro samouky. Tohle chci?

Po maturitě jsem měla štěstí. Získala místo vychovatelky ve Středisku výchovné péče, kde jsem, během studia střední pedagogické školy, vykonávala praxi. Paráda… Tenkrát stačilo maturitní vysvědčení s dobrými výsledky, výčet aktivit, které mohu nabídnout a nebránit se školení, jež pomáhaly rozšířit si obzor v oboru.
Rozhodně jsem nechtěla o práci přijít. Okolnosti mne tedy postavily před nelehké rozhodnutí. Zůstat a čekat, zda někdo o pozici projeví zájem a nebo zkusit studium vysoké školy při zaměstnání? Ano, zkusit to. Proč takové přemýšlení? Copak není vzdělání to, co bezpochyby stojí za investici času? Možná je to lenost - obava ze ztráty pohodlí…?

Přijímací zkoušky byly úspěšné, ačkoliv se dodnes domnívám, že výsledky byly zaměněny, protože na test jsem se dívala jako tele na vrata a kroužkovala jen povědomé pojmy, se kterými jsem se setkala během práce. S obrovskou radostí jsem uvítala, že se na školu dostal i můj bývalý kolega, s nímž jsem v práci začínala. Společně jsme tedy začali se tříletým studiem Speciální pedagogiky pro vychovatele v Liberci. Jezdilo se každých 14 dní. Přednášky byly vždy v pátek a sobotu. Nakoupili jsme skripta, pečlivě psali poznámky a dávali si záležet na seminárních pracích o 15 stranách textu, jejichž schválení a uznání nás dostalo ke zkoušce. Ke zvratu došlo i v soukromém životě… Ze spolužáka a kolegy se stal dobrý přítel a z přítele partner… Doma jsme se dělili o počítač tak, aby jeden jak druhý napsal práci k zápočtu, podporovali se na zkouškách, zkoušeli se navzájem, letmo si sdělovali zážitky z práce, já ze Střediska, jehož prostředí partner znal dobře a on zase z nového zaměstnání. Střípky volna jsme zaplnili sportem, sem tam i zábavou, ačkoliv nás škola vysilovala a bylo nám nejlíp doma, kde jsme měli klid.

Jen blázni by v podobné situaci uvažovali o rodině. Ano, jsme blázni. V druhé polovině druhého ročníku jsem otěhotněla. To ovšem nebránilo ročník dokončit. Přeci jen těhotenství není nemoc, že? Ovšem do doby, než vám doktor oznámí, že hrozí předčasný porod a je nutné opustit zaměstnání a uchýlit se do domácího prostředí. Stačili jsme se ještě zapsat do třetího ročníku, než bylo jasné, že ve studiu nebudu moci pokračovat. Od šestého měsíce jsem tedy po letech vypadla z koloběhu pracovního a studijního nasazení, hrůza. V sedmém měsíci těhotenství jsme se vzali. Manžel pokračoval ve studiu. Jezdil na přednášky, které mi předával doma a já se snažila alespoň splnit zápočty. Představu jsem měla takovou, že po porodu doženu zkoušky a zakončím tak pátý semestr třetího ročníku a poslední už nějak zvládneme společně s dcerkou. Vše bylo samozřejmě jinak.

Dcerka se narodila předčasně a její zdravotní stav a komplikace nás donutili studium na rok přerušit. Nic nebylo důležitější než naše dcera. Další půl rok, který následoval, je snad na další příběh… Nicméně jsme se v září minulého roku opět zapsali do školy, posledního ročníku a s vědomím, že všechny cesty do školy již nepodnikneme sami, ale ve třech. Osm měsíců bylo naší dcerce, když s námi vyjela na zápis. Čtyřhodinové cesty tam a zpět byly vyčerpávající. Ale zdálo se, že jen pro nás. Dcerka byla spokojená, odmalička cestovala ráda, stačila ji hudba a výhled z okna.

V blízkosti školy bydlí má teta, která byla tak laskavá, že nám dcerku v době přednášek pohlídala. Stalo-li se, že si nemohla vzít volno, nezbylo než se rozdělit. Jeden z nás se procházel po městě s dcerkou, druhý čekal na přednášce až přednášející sdělí požadavky na zápočet. Celkem dobrodružné… Aby toho nebylo málo, vzala jsem nabídku na práci vykonávanou z domova přes internet… Práci, jež vyžaduje čtyři hodinky denně. Ptáte se, kdy to bylo možné dělat? Musela jsem si vytvořit denní režim tak, abych to byla schopná zvládnout.

Malé jsem se plně věnovala, pracovala vždy, když usnula. Stihla jsem tedy kus práce během dne. Společně s ní se mi dařilo uvařit i poklidit. O domácnost i o ni bylo tedy vždy postaráno. Večerní koupání si vzal na starost manžel včetně uspávání. Během té doby jsem zase udělala kousek práce, abychom pak večer mohli společně usednout ke školním povinnostem. Pořídili jsme notebook, abych si práci mohla brát i sebou a nedělili se o čas, kdy každý z nás může dělat v klidu věci do školy. Kolikrát jsem během cesty do Liberce s notebookem na klíně dělala, co bylo potřeba. Zkoušky jsme se učili zběžně formou diskusí o zkušenostech z praxe. Osm zkoušek v zimním semestru jsme zvládli, ani nevíme jak. Bylo to nejhektičtější období, jaké jsem kdy zažila.

Jestli jsem to chtěla vzdát? A kolikrát! Den za dnem ubíhaly a dneska máme před sebou poslední zkoušku z celého studia a také nejtěžší - jazyk. Konec června pro nás může být dlouho očekávanou tečkou za studiem. A mým velkým přáním je toho dosáhnout. Že nemáme ještě ani řádku z bakalářské práce neřeším… Začátkem září to bude, musí… Pak snad veškerou energii přesuneme do příprav na lednové státnice.

Zeptejte se mne znovu, je možné skloubit rodinu, práci a školu? Nic není nemožné, pokud neočekáváte procházku růžových sadem. Pro nás je dostatečně motivující fakt, že nám "papír" pomůže udržet se na pozici, ve které jsme se našli a zajistí nám přijatelnou životní úroveň. Snad nebudeme mít hluboko do kapsy, až dcerka přijde s rozumným rozhodnutím pokračovat po maturitě ve vzdělávání.