Nechci, neuklidím, nechte mě... 2.část

Stalo se to před pár dny... Každý podvečer hrajeme s manželem šipky, takový nevyrovnaný turnaj, na tři vítězná kola, při čemž z pravidla končím nulou, i přestože mnohokrát v daném kole vedu, jenže závěr mám slabý a než se mi podaří trefit poslední číslo, hraje vítězná melodie pro mého soupeře. Ale i tak hraji moc ráda, dokonce pozoruji za ta léta zlepšení, dvacky mi jdou, někdy se zadaří i triple 20 a středy nejsou výjimkou. Motivaci tedy mám a věřím, že můj čas ještě přijde...

Během našeho hraní - šipky máme u malé v pokojíčku - si Sára hraje se všemi možnými hračkami. Vytahá stavebnice, zatloukadla, nábytek pro panenky, ale i abecedu se spoustou písmenek na plastových šestiúhelnících. Po skončení našeho hraní to vypadalo v pokojíčku jak po výbuchu. To nás ale zas tolik z míry nevyvádí. Kostky se vrátí do boxu, abeceda do krabičky a zbytek hraček do proutěného koše. Úklid nezabere ani pět minutek. Učíme ji od mala, že každá věc má své místo a že hračky chodí "spát". Rituálně rozsvicíme každý večer po úklidu kravičku, což je světýlko do zásuvky.

Jakmile svítí, Sára ví, že už se hračky nevytahují, že si s nimi může hrát zas až následující den. Společnými silami jsme uklidili, co se dalo a že zbytek necháme ještě po koupání jen Sárince.

Koupání (půl sedmá) má u nás na starost manžel. Já mezitím připravím večeři a zběžně poklidím... Večerka se u nás ze sedmi hodin prodloužila až na osmou, tak jsme měli ještě spoustu času... Těsně před sedmou jsme tedy rozehráli ještě jeden turnaj a Sáru požádali, aby si poklidila kostičky z abecedy, z nichž půlku už jsem ji pomohla dát do krabice a druhou už musela sama. No a přišlo to. Z nenadání pláč doprovázen slovy "nebudu uklízet". S manželem jsme na sebe koukli a očima si pověděli - už je to tady: nechci, nebudu! Trvali jsme ale na svém a opakovali, že hračky musíme dát spinkat, pak můžeme rozsvítit kravičku a může se jít spinkat... Nezájem... Hysterický pláč, mačkání slziček a neustálé: neuklidím, nechci, máma uklidí, táta uklidí. Seděla u toho, vzteky kostičky rozkopala, co bylo už uklizené vysypala, lehla si do postýlky, kopala, za vlasy se tahala, hlavou o postýlku několikrát bouchla a řev se stupňoval a vzdor prohluboval, nudle ji tekla, mazlit chtěla, ale uklízet ani náhodou...

Doposud jsme nic podobného se Sárou nezažili... Šeptali jsme si, že nám hlavně nesmí ujet nervy a nesmíme ji naplácat a taky nepovolit... Kdybychom to vzdali a uklidili za ní, což by jisto jistě přineslo okamžitý klid, komu by to pomohlo? Akorát bychom Sáře dali najevo, že je možné si leccos vyplakat a to by se obrátilo akorát proti nám... Krátce před osmou hodinou jsme pochopili, že z úklidu nic opravdu nebude, Sára po hodinovém plakání byla očividně vyčerpaná a zdálo se, že snad i usne. No a jak tedy s bludného kruhu ven? Jediné možné řešení bylo, že se k úklidu vrátíme ráno, nerozsvítíme kravičku, protože nebylo "hotovo" a dáme Sáru spát.

Nechali jsme ji v pokojíčku, já ji šla udělat na zklidnění mlíčko s medem a tím pro nás byla celá situace skončená. Po vypití mlíčka došlo vskutku ke zklidnění... My už seděli v obýváku, když malá přicupitala, že nesvítí kravička, jestli máma dá... Vzali jsme ji mezi nás a klidným konejšivým hlasem jsme ji zopakovali, jak to s kravičkou je a že ji můžeme rozvítit až bude uklizená abeceda a jestli ji nepůjdeme společně uklidit... Souhlas! Řekla ano, mámo,táto, pojď! Chytla nás za ruku a šli jsme. Báječná práce. Nechtělo se nám ji dát jen tak spát a tak jsme si ještě povídali a hladili ji po vlasech a že ji máme rádi a ona, že nás má taky ráda a vykouzlila i úsměv.

Ačkoliv to byl poměrně náročný podvečer, měli jsme z něj nakonec dobrý pocit, i když očekáváme s přicházející dny podobných scén více. Už víme, že naše zlatíčko taky "zlobí", i když to bereme s rezervou, má na to ve svém věku právo. No vlastně, abych řekla pravdu, čekala bych něco takového okolo třetího roku, ale jak už jsem psala, máme ten vývoj celý takový urychlenější a tak se vlastně už ničemu nedivím:-).