Tak se mi zas něco (ne)povedlo

Tak to je ono. Zastřihovač na vlasy, který manžel dostal k vánocům. Že bych se s ním mohla naučit a jedenkrát do měsíce ho ostříhat doma. No a tak předevčírem přišla moje chvíle. Nikdy jsem se o nic podobného nepokoušela, ale když mi manžel řekl: "Celou hlavu vezmeš trojkou, po stranách to vybereš dvojkou, vzadu taky a pak to přes hřeben jen doladíš do ztracena", znělo to celkem jednoduše, jenže hned co jsem tu věc vzala do ruky, zaznělo: "Nedrž to jak prase kost, chyť si to takhle nebo takhle a jedeš", při čemž si do vlasů bez obav zajel, aby mi to předvedl. Začala jsem mít dojem, že z toho fakt dělám větší vědu než to je a pustila se do stříhání... opatrně.

A zas další otázka:
"Kde máš ten hřeben?" No kde asi, leží na stole, protože dolazování je ještě dost vzdálená činnost...
"Jak poznáš, co jsi už stříhala a co ne? A stříháš to podle toho, jak ty vlasy rostou?" ptal se nervózně.
"No myslím, že jo..." řekla jsem rozpačitě.
"Myslíš? Dost na tom záleží, jinak bude každý vlas jinak dlouhý, neboj se toho!"
"Hm, ale tady máš takový děsný vír, to musím vzít dokola", povídám mu.
"Tak to vem dokola, hlavně něco dělej..." vrčel.

Celá hlava trojkou, strany vybrané dvojkou, dokonce přes hřeben udělané do ztracena, chyběla mi jen zadní část, ale ta byla nakonec největším kamenem úrazu. Instrukce zněla:
"Sundej si ten nástavec a zarovnej mi to, pak už to jen malinko vybereš a je hotovo" řekl mi. Po hodině mé "precizní" práce se zdálo, že mu pomalu dochází trpělivost. Mně po té době zas přišlo, že mi to s tou kostí jde celkem dobře, no jenže... Můj pokus udělat mu vzadu hezký střih, který bude plynule přecházet z různé délky vlasů v druhou, skončil vylepáním a zkrácením tak, že si mohl s klidem říct, že líp by mu helmu na hlavě nikdo neudělal.

Autor: Štolfová Monika