Už jsme velká rodina

Dneska je to přesně sedm týdnů, kdy se narodila naše Isabela. Doufala jsem, že napíšu mnohem dříve, ale nakonec jsem se přeci jen potřebovala doma trochu zaběhnout, boť dvě děti je o dost víc než jedno...
No a jak to vlastně všechno bylo? 
Už si ani pořádně nepamatuji, jestli jsem psala, že je Isabela v bříšku v poloze koncem pánevním... Na posledním UTZ to zjistili, ale nějak se to neřešilo, protože na otočení bylo dostatek času. Jenže ani tak jsem nebyla zrovna klidná a začala zjišťovat, co to pro mne vlastně znamená. 

Dočetla jsem se, že ve většině případů se dělá císařský řez, protože přirozený porod může být dost komplikovaný. Samozřejmě mě zajímaly komplikace a když jsem četla o průběhu porodu, kdy se preventivně nastřihne hráz, aby dobře prošla hlavička a že může dojít k přidušení nebo k tomu, že se dítě lekne a zůstane v porodním cestách, dost mě to vyděsilo a říkala jsem si, že to podstoupit tedy nechci a raději bych porod operativně. Nějak jsem žila v tom, že se mohu rozhodnout, ale to byl trochu omyl. 

V 36tt mě doktor předal porodnici, kam jsem začala chodit na monitor a sledovala se poloha dítěte. Doktorka mě ujišťovala, že se malá stále může otočit, i když jsem tak nějak subjektivně cítila, že k tomu už nedojde, že tam už nemá dost místa. Další týden situace podobná, poloha stále KP, jen se mi zkrátil čípek, otevřená jsem malinko byla taky (ale to už několik týdnů), čili vyvstala otázka, jak to bude s porodem. Na kontrolu jsem šla s informací, že od ukončeného 38tt se dává termín pro operaci a už se těšila, že to budu mít brzy za sebou. Přeci jen už mě bolel celý člověk, spalo se špatně, neklidně a to můžu být ráda, že jsem extrémně nepřibrala (13kg) a mohla se jakž takž hýbat. 
Paní doktorka mě opět vyvedla z omylu, když mi řekla, že není důvod k císařskému řezu, protože jsem druhorodička, podle UTZ malá váží do tří kil (kdyby vážila více, bylo by to jiné) a navíc nasedá zadečkem a nepřekáží nožičky, takže vlastně přirozený porod se přímo nabízí a na mé argumenty ohledně možných komplikací s klidem odpověděla, že k nim může dojít i u "normálního" porodu hlavičkou dolů. Ujistila mě, že k porodu jsem dobře připravená a že když naposledy rodila maminku s miminkem koncem pánevním, nestačila si vzít pomalu ani rukavice. Tím mi chtěla říct, že mé informace o zdlouhavém porodu taktéž nemusí být nutně pravidlem. Domů jsem šla zklamaná, už jsem si myslela, že se domluvíme na termínu porodu a místo toho jsem odcházela s dalším datumem na kontrolní monitor. Týden utekl jako voda a mě ve středu, v den kontroly nebylo teda vůbec dobře. Začaly mě šíleně bolet záda - kříž, tvrdlo mi břicho, ale nic pravidelného. Přála jsem si, aby to na monitoru bylo vidět a doufala tak nějak, že se i otvírám a třeba si mě tam už nechají. Kontrakce natočily, otevřená jsem byla na 2cm, doktorka mě poslala domů s tím, že jakmile budou kontrakce pravidelné po pěti minutách, mám přijet. K večeru mi už bylo dost blbě, bolesti vlastně neustaly, jen kontrakce nebyly pravidelné a to jsem ještě vlastně řešila, jak je poznám, když mě bolí především v kříži. U prvního porodu jsem měla bolesti podbřišku a bylo u nich dost jasné, kdy jsou a odezní, jenže teď jsem měla ustavičné bolesti křížové a do toho mi tvrdlo akorát břicho a tak jsem usoudila, že to je asi ukazatel, podle kterýho mám měřit pravidelnost stahů. Pravidelné tvrdnutí to nebylo a na záda pomohla koupel, i když jen na chvíli. Další den to samé a už to bylo i pravidelné po deseti minutách, jenže přijet jsem měla až po pěti, takže jsem doma polehávala, jenže nejvíc pomáhala chůze a koupele, no a tak jsem koupala a chodila a čekala, jak se to rozběhne. Bolest zad už byla nesnesitelná a řekla jsem si, že jak to bude další den to samé, tak jedeme. Nastal pátek, situace stále stejná, bolesti, tvrdnutí po deseti minutách. Počasí hlásilo kalamitu u nás, takže jsme raději vyjeli do porodnice, aby natočily kontrakce, podívaly se, jestli se to připravuje a byli tam raději dřív než pozdě. V porodce mě přijal primář a ještě mě pochválil, že jsem dorazila a nechápal, jaktože mě pustili ve středu domů, že u porodu koncem pánevním, zvláště u druhorodičky, je lepší, když se to hlídá, aby nedošlo k rychlému porodu mimo nemocnici, k propadnutí pupečníku apod. No další super informace, co se může všechno přihodit, tak jsem byla klidnější, že mě budou kontrolovat. Prohlídl mě a zkonstatoval, že na porod to ještě nevypadá, že se to musí pořádně rozběhnout. Nechal si mě ale už tam s tím, že do týdne to budu mít za sebou a umístil na pokoj k dvěma těhulkám po umélém oplodnění, co se jim vyskytly komplikace a ležely na gynekologickém oddělení. Holky byly moc fajn a zatímco ony ležely, aby miminko co nejdéle udržely, já už si fakt přála to mít za sebou. Pravidelně mě natáčeli, jak to vypadá, říkali, jak děloha krásně pracuje, jak kontrakce hezky sílí, to jsem jim ale mohla říct sama, protože to příjemný teda nebylo. Jenže jsem věděla, že tohle nejsou stahy, ze kterých bych měla porodit (žádné prodýchávání, nic takového). Uklidňovala jsem se tím, že mi ještě nepraskla voda a až se to stane, tak to půjde jako po másle, i tak to bylo už děsně dlouhé. Volala mi rodina, jak to vypadá a já vlastně nevěděla nic, byla jsem tam od pátku a až někdy v pondělí při velké vizitě mi bylo řečeno, že se přesunu na porodní sál. 

Do té doby mě nikdo vnitřně nevyšetřil, nevěděla jsem tedy, jestli kontrakce k něčemu vedou, ale info o porodním sále mě potěšila, boť jsem doufala v rychlý konec celého trápení. Napíchli mi kanylu, zas mě začali natáčet a taky konečně prohlídli vnitřně. Překvapení - stále otevřená stejně na 2cm, nic moc se nedělo... Ptala jsem se tedy, jestli to lze nějak urychlit, píchnout vodu, dát mi injekci na zesílení kontrakcí nebo tak... Prý bohužel u KP se nic urychlit nesmí, musí se čekat až se to samo rozběhne... Paráda, začínala jsem být dost zoufalá. K mému překvapení doktorka nakonec přišla s tím, že půjdu domů... Důvod - neotvírám se... Tak to už jsem byla na pokraji sil... Primář mi řekne, že se to má pohlídat a doktorka mě pustí zase domů? Možná se mohli dohodnout, jak to bude. Manžel teda sám volal, kdy si mě má vyzvednout... Jemu zase řekli, že do večera zůstanu a kdyby se nic víc nedělo (než pravidelné kontrakce po pěti minutách, šílený bolesti zad), tak ráno pojedu. 

Ležela jsem na pokoji na porodním sama, téměř už se slzami v očích, že to snad neskončí... Na večerní šichtu nastoupila sestřička, která dělá u mého gynekologa. Když jsem ji viděla, nějak se mi ulevilo. Ptala se překvapená, co tam dělám a co mne vedlo k rozhodnutí rodit přirozeně... Bavily jsme se totiž spolu, než mě předal doktor porodnici, že bych volila určitě raději císaře. Udiveně jsem na ní hleděla a říkám jí, že jsem na výběr nedostala a od pátku čekám, co se bude dít. Na to mi odpověděla, že tam všichni říkají, že je mým přáním rodit přirozenou cestou, a proto se čeká. Tak to už jsem se rozčílila a říkám, že se mě nikdo neptal na názor, co bych chtěla a co ne, že jsem se už ptala, zda to nejde urychlit nebo něco a že stále jen čekám, jak se rozhodne. Konejšila mě, že se na to poptá a přijde za moment. Dorazila s doktorkou (jinou než co mě chtěla propustit), která držela moji průkazku a poprvé se mě ptala, jak to mám teda domluvené s doktorem. Tak ji říkám, že když to nevypadá, že bych mohla porodit normálně, tak jsem rozhodně pro císařský řez! Do pěti minut poté jsem podepisovala papír se souhlasem s operací a pak to šlo už bleskem. Sestřičky mi nasadily punčochy, sbalily věci, vycévkovaly a už jsem mířila na sál. Anestezioložka mi rovnou řekla, že bude pro mne lepší epidurál, s čímž jsem souhlasila. Po celou dobu operace na mě mluvila, byla strašně milá a popisovala mi, jak je doktor daleko. Když malou vyndali, zkonstatovali, že operace byla velice moudrým rozhodnutím, že je dcerka pěkný macek. Když jsem ji spatřila, bylo mi jasný, že rozhodně nemá do tří kil a to se potvrdilo - 3520g, 48cm. A tak byla konečně na světě! Můžu prý být ráda, že jsem ji nerodila normálně, porod by to byl prý náročný a nejspíš by operací stejně skončil... 

Po operační stav byl šílený - když mě vezli na pokoj, klepala jsem se šíleně, prý to bylo tím, jak tělo přicházelo k sobě, bolela mě hlava, i to bylo v pořádku, měla jsem šílenou žízeň a pila a pila... o pár hodinek později už jsem cítila jednu nohu, druhá se probrala o trochu dýl, pak přišly bolesti, pro mne dost nesnesitelné, musela jsem je hodně prodýchávat a až když jsem dostala čípek, jsem na nějakou chvíli usnula. K ránu už ale bylo o mnoho lépe a po cca 17hodinách po operaci jsem stála na nohou a mířila se sestřičkou do sprchy. Po celých pět dní na oddělení šestinedělí jsem byla vděčná za čípky, boť bolesti byly docela silné, ale dalo se to zvládnout. Pátý den jsem odcházela s maličkou Isabelkou domů, mlíko jsem měla druhý den teprve, ale už nebyl potřeba ani příkrm. Ačkoliv byla Isa trochu žlutá, vše ostatní bylo v pořádku...