Vyplavily se vzpomínky

Není to tak dlouho, kdy jsme se byli podívat v Jindřichovicích. Fotky z výletu jsem dala pod článek s názvem Střípky z pondělí 11. 2. No a dneska se mi to vrátilo v podobě, jež jsem absolutně nečekala. Vyplavily se mi vzpomínky z dětství...
V Jindřichovicích jsme chvíli bydleli. Měla jsem za to, že to byl téměř rok, ale maminka mi to trochu učesala a povídala něco o dvou měsících. Tak krátká doba stačila na to, aby mne neustále provázela touha žít na venkově. DVA MĚSÍCE - střípek z dětství s obrovským kouzlem.

Zastavili jsme na náměstí, u kterého kdysi stával dům, v němž jsme našli na čas domov. Jak maličké mi najednou připadalo... Okamžitě se mi vybavila holčina Šárka, se kterou jsme si hrávaly na nedaleké louce, kde jsme trpělivě hledaly čtyřlístky pro štěstí.
Od náměstí vede cesta zřejmě k úřadu, která je nepatrně do kopečka a kde jsem si při jízdě na koloběžce rozbila koleno. Bylo mi asi osm let... Vzpomínku mám zažitou jako nerozvážnou jízdu z prudkého kopce a když jsem místo viděla, nechtělo se mi ani věřit, že tomu je úplně jinak. Kdepak kopec, možná kopeček...

Zůstanu-li ještě okolo náměstí, vybaví se mi prázdný kontajner schovaný za jedním z domů, ze kterého jsme si s velkým nadšením udělali "bydlení". Místo na hraní, hospodaření... Uklízeli jsme si tam, zametali, vařili z nasbíraných listů, klacíků, kamínků samé dobroty a největší kouzlo bylo asi v tom, že jsme to neměli dovolené. Důvodem bylo, jak jinak, aby se nám nic nestalo. A přece stalo...

To jsem tak jednou skočila z kontajneru přímo na dřevo, ze kterého trčel hřebík. Rezavý hřebík projel bezproblémů holinkou a zapíchl se nemilosrdně do chodidla. Jak mi bylo? Zle jak psovi. Nevěděla jsem, co dělat. Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha či odhodlání, ale hřebík jsem vytáhla. Na nohu jsem se postavila jen s velkou dávkou sebezapření a v hlavě mi běželo, co řeknu asi doma, možná bude lepší, když to zapřu. No to moc nešlo... Velmi záhy jsem na noze stát nemohla a musela s pravdou ven. Maminka, když mě viděla a slyšela, co se mi stalo, neměla ani moc sil mi pořádně vynadat, řekla jen, že ránu musíme okamžitě vyčistit. To bylo snad horší, než když byl hřebík v noze...

Už vás někdy kousl kůň? No tak to mě jo. Byli jsme se jednou podívat u ohrady, kde měli sousedi koně a kobylku čekající hříbě. Už ani nevím, koho to napadlo, ale rozhodli jsme se ohradu přebíhat. První pokusy vyšly, já měla jít poslední. Přibližovala se ke mně ta kobyla, netvářila se, že mi přeje hodně štěstí a aby mi to dala dostatečně najevo, kousla mne do stehna. Byl to takový šok, že jsem ani nebrečela. Že se jí fakt zadařilo, jsem zjstila záhy, když se mi na vnitřní straně stehna objevilo ozubené modrající jelito.

No a poslední, o co s podělím, ale nejsem na to vůbec hrdá, je příhoda se slepýšem. Našli jsme ho na rozpálené betonovce a byl pro nás tak velkou "atrakcí", že jsme se nemohli dohodnout čí jako bude... V našich malých mozcích se nezrodil lepší nápad než královské dělení... Víc nemusím asi říkat...

Autor: Štolfová Monika